Polodlouhosrsté kočky

Birma

Původ

Tyto kočky jsou často považovány za posvátná chrámová zvířata z Barmy. Avšak plemeno bylo ve skutečnosti pravděpodobně vyšlechtěno až v nedávné době zkřížením siamské a dvoubarevné dlouhosrsté kočky.Ve Francii bylo toto plemeno uznáno v roce 1925 jako samostatné plemeno se statutem CAC.Proto se za kolébku toho plemene považuje Francie.Je pravděpodobné,že před druhou světovou válkou pocházela většina mláďat ze spáření birm a angorských koček.Po válce bylo třeba sáhnout i k jiným plemenům,zřejmě siamkám,balineskám a snad i perským kočkám.Válka chov dočasně utlumila,ale v 50. a 60. letech nastal skutečný boom birem.V roce 1969 se objevily první birmy ve Švédsku a v roce 1970 v Dánsku.V polovině 50.let bylo plemeno ve Francii považováno za stabilizované, a tak byl jeden pár vyvezen do Anglie.Plemeno bylo v Anglii uznáno o jedenáct let později.V roce 1959 se uskutečnil první import do USA.CFA uznala plemeno v roce 1967.

Povahové rysy

Birmy jsou velmi inteligentní a chytré kočky.Od přírody jsou nesmírně hravé a vynalézavé.Jsou ovšem také velmi citlivé a dokáží zřetelně reagovat na nálady svého člověka. Výchova těchto koček není složitá,chtějí se totiž svému člověku zalíbit.Na svého člověka si vytváří těsnou vazbu,což má svoje výhody i nevýhody.Výhodou je,že vás doslova zahrnou láskou a něžností,nevýhodou možná,že nesnášejí samotu.Nemusíte se jim neustále věnovat,ale potřebují být ve vaší blízkosti.Birmy velice dobře vychází s dětmi,dovedou k nim být velmi tolerantní a odpustí i nešikovný pohyb.Jedna birma je sice krásná,ale dvě nebo tři jsou ještě mnohem lepší.Nekomplikovaná povaha birem je zárukou,že budou dobře vycházet nejen s dětmi,ale i se psy.Je ovšem třeba je na sebe opatrně navykat a naučit je navzájem se respektovat.

Vzhed

Birma je středně velká kočka s dlouhým hedvábným kožichem,který však nikdy nebude tak dlouhý ani hustý jako u kočky perské.Postava birem je středně mohutná,tělo je kompaktní,protáhlé, na krátkých a silných končetinách.Hlava je klínovitého tvaru se zaoblenými liniemi.Ocas je středně dlouhý a dobře osrstěný.Oči birem jsou mandlového tvaru,mírně zešikmené,otevřené,ne příliš těsně u nosu.Barva očí je zářivě sytě modrá. Birmy dnes existují ve dvaceti barevných variacích,tmavohnědé,modré, čokoládové,lila,červené,krémové a patři sem i želvovinové a žíhané kočky. Ať má kočka kožich jakékoli barvy,měla by mít na tváři,uších,ocasu a nohách jednobarevné znaky a tlapky musí být bílé.Tyto znaky musí být symetrické a na předních nohou s rovně zakončenými"rukavičkami",které nezasahují přes horní část tlapek,znaky na zadních nohách by měly sahat až k zadním částem hlezen.

Péče

Péče o srst birem je poměrně nenáročná.Postačí kartáčování jemným kartáčem jednou týdně.Zvýšená péče je třeba jen v době línání,to kočky kartáčujte denně.Před výstavou kočku vykoupejte asi pět dní předem,aby se srsti vrátila elascita a obnovil se lesk.

 

Mainská mývalí kočka

Původ

Mainská mývalí kočka pochází ze Severní Ameriky.Mnoho sedláků tam chovalo tyto kočky na statcích jako kočky pracovní.Náplní jejich práce bylo lovit myši a krysy.Tyto kočky však byly velmi krásné a tak brzy upoutaly pozornost chovatelů.Již v roce 1861 byli "gentle giants" zmiňováni jako samostatné plemeno a prý existovali i farmáři,kteří je hrdě vystavovali na trzích.Krátce před koncem století získala mainská mývalí Cosie na jedné velké výstavě v New Yorku vytoužený titul Best in Show a postarala se tak o to,že zájem o tyto kočky vzrostl.Ale díky pomluvám netrval úspěch dlouho.Kolem roku 1911 byly mainské mývalí téměř vyhynulé.Naštěstí plemeno přežilo a v polovině 50. let 20.století byl také konečně založen Central Maine Cat Club.V roce 1973 došlo k uznání plemene americkými kočičími svazy.Cat Fanciers´Association však následovala až v roce 1976.V roce 1985 nechal guvernér státu Maine zapsat toto plemeno jako národní kočku.V dnešní době patří mainské mývalí k nejoblíbenějším čistokrevným kočkám.

Povahové rysy

Ačkoliv mainské mývalí kočky mohou dorůst do značné velikosti,mají velice příjemnou povahu.Jsou to přátelské a hravé kočky,hravost si uchovávají i ve vyšším věku.Hlas těchto koček je překvapivě tichý a jemný v porovnání s jejich mohutností.Díky své nekomplikovanosti jsou to velmi příjemné rodinné kočky.Nechávají se rády hladit a laskat,ale potřebují mít pevnou půdu pod nohama.Kdo nechce svou mainku zbytečně rozčilovat,neměl by ji ustavičně a proti její vůli chovat,nebo si ji posazovat na klín.Pokud má chuť na něžnosti,přijde za vámi sama.Mainské mývalí dobře vycházejí s dětmi i se psy.Jsou to kočky spíše klidné.Mají však velmi výraznou společenskou povahu a nerady zůstávají samotné.Mainské mývalí mají rády výběh.Pokud je to možné zajistěte jí zahradní voliéru,ať může pozorovat ptáky.Jako alternativa přichází v úvahu i balkón,ten však musí být velmi dobře zajištěn,jelikož tyto odvážné kočky velmi rády skáčou.

Vzhled

Tělo mainských mývalích koček je robustní,protáhlé,s hranatými obrysy.Silná stavba kostí,tvrdé svalstvo a široký hrudní koš jen zvýrazňuje mohutnost těchto koček.Dospělý samec váží více než deset kilo.Hlava je středně velká a má hranatý obrys.Brada je pevná a silná.Uši jsou velké a u kořene široké.Mírně sbíhají do špičky,žádoucí jsou rysovité štětičky.Oči jsou velké a jasné.Položené daleko od sebe a mírně oválné.Barva očí nezávisí na barvě srsti.Nohy jsou silné a středně dlouhé.Na tlapkách jsou žádoucí chomáčky chlupů mezi prsty.Ocas je široký u kořene a na konci se sbíhá do špičky.Osrstění ocasu je plné,dlouhé a rozevláté.Srst je polodlouhá,hustá,s mírně vyvinutou podsadou.Textura srsti je hedvábná.Krycí srst zakrývá měkkou podsadu.Povoleny jsou všechny barvy kromě pointové kresby,čokoládové,skořicové,lilové a plavé.

Péče

Srst se doporučuje kartáčovat důkladně jednou týdně.Dopřejte si na to dostatek času,aby jste kočku zbytečně nestresovali.Na česání navykejte již malé kotě,aby se česání nezměnilo v nepříjemný zážitek.Na česání používejte kovový hřeben s širokými zuby,kartáč se zahnutými kovovými štětinami a nakonec kovový hřeben s jemnými zuby.Pokud jste našli v srsti uzlíky,rozpleťte je rozdělovacím nožem nebo tupými nůžkami.V době línání je třeba se věnovat úpravě srti častěji.Před výstavou kočku vykoupejte.

Norská lesní kočka.

Původ

Toto plemeno se vyvinulo v chladném klimatu severní Skandinávie.Na norských výstavách se objevila před 2.světovou válkou,ale až do roku 1977 nebyla Fédération internationale Féline (FIFe) uznána.

Povahové rysy

Norská lesní kočka je živá a nezávislá.Ráda užívá svobody na zahradě.Miluje lidskou společnost a nebývá ráda delší dobu o samotě. Tyto kočky mají milou a příjemnou povahu a k jiným kočkám se chovají snášenlivě.Jelikož vyžadují i určitý prostor pro pohybovou aktivitu v bytě,je třeba jim pořídit šplhadlo.
Srst vyžaduje větší péči jen v době línání,jinak postačí kartáčování jednou týdně.Před výstavou se tyto kočky nekoupou,protože by jejich srst ztratila svou vodu odpudivou vlastnost.

Vzhled

Tělo norských lesních koček je dlouhé,na vysokých,ale silných končetinách.Ocas je velmi dlouhý a velmi dobře osrstěný. Hlava by měla být zhruba trojúhelníková,s naprosto rovným profilem a s vysoko posazenýma velkýma ušima.Nos má být rovný a oči mandlového tvaru.Hustý,nepromokavý kožich a dlouhými pesíky zakrývajícími hustou podsadu.U norských lesních koček se povolují plné barvy(jednobarevná srst)a to pouze barvy přírodní-černá,modrá,červená,krémová,želvovinová a modřeželvovinová,dále tři různé kresby (mramorování,tygrování a tečkování),barva bílá,barvy stříbřité,veškerá zbarvení s podílem bílé barvy(bíle skvrnité)a všechna zbarvení vznikající kombinací těchto barev.Nepovolují se barvy čokoládová,skořicová,lilová a barvy s odznaky.

Ragdoll

Původ

Za kolébku chovu ragdollů je považováno kalifornské městečko Riverside v USA.Tam americká chovatelka Ann Bakerová spářila bílou angorovitou kočku s kocourem plemene birma.Koťata vzešlá z tohoto spáření se jmenovala Daddy Warbucks a Buckwheat a jsou považována za základ dalšího chovu ragdollů.V dnešní době je plemeno ragdoll uznáváno v USA téměř všemi kočičími svazy a spolky.V roce 1981 se dostali první ragdolové i do Evropy.Paní Lulu Rowleyová z Norwiche ve Velké Británii si přivezla hned čtyři kočičky.Toto atraktivní plemeno si zakrátko dobylo srdce Britů.Nyní je plemeno ragdoll velmi oblíbeno, a to nejen v Anglii.

Povahové rysy

Ragdollové jsou kočky vysloveně vázané na své majitele a nemají rádi samotu.Pokud máte zaměstnání,ve kterém trávíte celý den,umožněte ragdollovi kontakt s jinými kočkami,i když kontakt s vámi mu to rozhodně nenahradí.Většina ragdollů je velmi snášenlivá a sociální,což je dobrý předpoklad pro soužití s jinými kočkami.Ragdoll je atraktivní a temperamentní kočka.Má velký zájem o okolí,je zvědavá,nápaditá a hravá.Mnoho ragdollů se naučí i aportovat.Většina ragdollů je vysloveně mazlivá,nechají se hladit i jemně kartáčovat.Jsou to vysloveně trpělivé kočky,které se raději stáhnou do ústraní,než by škrábaly nebo kously.Nejdůležitější pro ragdolla je kontakt se svou vztahovou osobou.Kde je ona,cítí se dobře i ragdollové.

Vzhled

Ragdollové jsou velké,masivně stavěné kočky se střední stavbou kostí a dlouhým svalnatým tělem.Kočky jsou podstatně menší než kocouři.Hrudník ragdollů je široký a dobře utvářený.Dospělý ragdoll má stejně široká ramena jako zadek.Dlouhý ocas má středně silný kořen a směrem ke konci se ztenčuje.Ocas je dobře osrstěný a huňatý.Hlava je posazena na krátkém,ale silném krku.Je středně velká a odpovídá široké,modifikované klínovité formě s plochým místem mezi ušima.Nos by měl vykazovat mírný oblouk v horní třetině.Uši jsou středně velké a mají široký kořen a zaoblené špičky.Jsou umístěny daleko od sebe a nakloněny mírně dopředu. Barva očí je vždy modrá,čím intenzivnější,tím lepší.Srst ragdollů je středně dlouhá.Standard požaduje měkkou a hedvábnou texturu.V oblasti krku je srst nejdelší.V oblasti obličeje je srst krátká a od konce hlavy se prodlužuje přes ramena směrem ke hřbetu.Po stranách,na břiše a na zadní části těla je srst středně dlouhá až dlouhá. Na předních nohách je spíše krátká.
Od ostatních maskových koček se ragdollové odlišují tím,že u nich můžeme najít varianty vzorů colourpoint,mitted a bicolour.K nim přistupují čtyři barvy:tmavohnědá,modrá,čokoládová a lila.Modrá-lynx-mitted a tmavohnědá-lynx-mitted jsou považovány za nové barvy.Koťata ragdollů se však rodí zcela bílá,po dvou až pěti dnech se začnou vybarvovat.Barva těla ragdollů tmavne s přibývajícím věkem.Barevný vývoj je ukončen ve věku tří až čtyř let.

Péče

Péče o srst ragdollů není tak náročná jako u koček perských.Není ovšem pravda,že srst nemůže zplstnatět a že nelíná.Zejména kalhotky a podpaží mají sklon k plstnatění.Česání a kartáčování zcela závisí na idividuálním stavu srsti zvířete.Zpravidla stačí vykartáčovat srt jednou až dvakrát týdně.Během výměny srsti může být zapotřebí častější kartáčování.Většina ragdollů jemné kartáčování miluje.

 

Sibiřská kočka

Původ

Kdy přišly první sibiřské kočky do Evropy,není přesně známo.Údajně se první sibiřanky dostaly na Západ již koncem 19.století.Tehdy ještě nebyly označovány jako sibiřské,nýbrž jako ruské dlouhosrsté.Jako sibiřské kočky byly uznány až v roce 1998.Jejich domovem je Rusko a Ukrajina.

Povahové rysy

Sibiřské kočky jsou temperamentní,avšak snášenlivé.Jen výjimečně se vyskytne divočejší jedinec.Výřečnost sibiřské kočky se sice nedá srovnávat s povídavostí orientálních plemen,ale i ony mají co vyprávět.Přirozenost těchto koček se projevuje v jejich nekomplikované povaze.

Vzhled

Tělo:Středně velké až velké,svalnaté a těžké,krátký silný krk,svalnaté středně dlouhé nohy,velké kompaktní oblé tlapky se štětičkami chlupů mezi prsty,ocas dosahuje až k lopatkám a je hustě osrstěn.
Hlava:Krátká a široká se zaobleným čumákem a mírně zaoblenou bradou,čelo je mírně klenuté,kontury jsou jemně zakulacené,profil je mírně obloukovitý,nos je stejně široký od kořene až ke špičce.
Uši:Jsou středně velké a široké u kořene,špička je mírně zaoblená,uši jsou posazené daleko od sebe a nakloněné mírně dopředu.
Oči a jejich barva:Oči jsou velké,mírně oválné a na spodní straně zakulacené.Jsou položeny mírně šikmo a daleko od sebe.Barva očí by měla být jednotná a harmonicky ladit k barvě srsti.Jsou povoleny všechny odstíny od zlatožluté po zelenou.U kresby van a bílé barvy srsti i modré nebo odd-eyed.
Srst:Středně dlouhá,velmi hustá,měkká,jemná podsada pod hrubší krycí srstí,krycí srst je hustá,volně splývavá a vodoodpudivá,má pevnou drsnou strukturu a leskne se,spodní strana těla a zadní strana zadních nohou má pouze podsadu,na krku,hrudníku,kalhotkách a ocasu je srst obzvlášť dlouhá.
Barvy srsti:Povolují se plné barvy(jednobarevná srst),a to pouze takzvané barvy přírodní-černá,modrá,červená,krémová,želvovinová a modře želvovinová.Dále tři různé kresby-mramorování,tygrování a tečkování.Barva bílá,barvy stříbřité,veškerá zbarvení s podílem bílé barvy a všechna zbarvení vznikající kombinací těchto barev.Varianta point se jmenuje něvská maškaráda.Nepovolují se barvy čokoládová a skořicová,jakož i jejich zředění(lila a plavá),stejně jako faktor burma.Protože tyto barvy se nevyskytují v přirozených populacích svědčily by o nežádoucím přimísení jiných plemen.

Turecká angora

Původ

Turecké angory jsou vůbec nejstarším plemenem koček.Jejich původní pravlastí jsou náhorní roviny jižního Kavkazu,Pontského pohoří a Taurusu.Turecké angory jsou pojmenovány podle hlavního města své vlasti Ankary,která se ve středověku nazývala Angora.Patří k plemenům,která vzešla z přírodní populace.Existují doklady o tom,že po starých námořních cestách spojující Střední Evropu a Přední Asii se z Turecka dostaly tyto kočky na jižní Ukrajinu,do Francie a Anglie.Byly to první kočky s dlouhou srstí v Evropě,navíc se vzácnou bílou barvou.Historie jejich domestikace i řada pověstí je doprovázejících je velmi zajímavá.Dodnes jsou bílé variety těchto koček považovány v Turecku za posvátné. Turecké angory jsou ve své vlasti chráněny a chovají se v tureckých zoologických zahradách v Istanbulu,Ankaře a Izmíru.

Do Ameriky byla první turecká angora jménem Pucette Michelle importována v roce 1954.První chovný pár byl pak dovezen zásluhou plukovníka Waltera Granta v roce 1962 ze ZOO v Ankaře.

V Evropě byla turecká angora poprvé vystavena v roce 1959 ve Švédsku.Později se objevila i na výstavách v Německu,Švýcarsku a v bývalém Československu.FIFe uznává tureckou angoru od roku 1988.V USA byly uznány v roce1970, ale ve Velké Británii nejsou turecké angory uznány dodnes.

Povahové rysy

Turecké angory jsou velmi inteligentní kočky s obrovskou vitalitou.Jejich povaha je poněkud jiná než povaha ostatních koček.Jsou to zvířata citlivá,vnímavá,společenská.Turecká angora je tak trochu kočkopes.Lehce zvládají různé úkony,jako je aportování,otevírání dveří,naučí se chodit na vodítku.Příchozí návštěvu náležitě přivítají.Jsou to kočky mazlivé,velmi často a rády se přijdou pomazlit.Zpočátku jsou trochu nedůvěřivé,ale jakmile vás akceptují jako majitele,milují vás jako nikoho na světě a dávají to patřičně najevo.Jsou to kočky společenské.Potřebují lidskou společnost,ale velmi dobře vycházejí i s jinými zvířaty.Jsou velmi hravé a to nejen v kotěcím věku.Jsou to jedinečné kočky a ideální společníci.Turecká angora si svou povahou získá vaše srdce navždy.

Vzhled

Tureckou angoru charakterizuje orientální vzhled a poměrně dlouhá srst.Je to kočka elegantní,tajemná,plná šarmu,krásy a ladnosti.Při posuzování se klade největší důraz na eleganci moderního typu.Moderní standard FIFe říká: Je to půvabná a pružná kočka s všestranně dobrými proporcemi.Půvabný a ladný dojem je dán především plynulostí pohybu…Srst je na celém těle středně dlouhá,nejdelší je na límci,kalhotkách a ocasu.Chlupy jsou velmi jemné a mají hedvábný lesk.Krycí chlupy nedoplňuje žádná podsada.Z tohoto důvodu je péče o srst velmi snadná.V typu jsou turecké angory štíhlé,na jemných vysokých končetinách.Zadní končetiny jsou vyšší než přední.Hlava je jemná,zašpičatělá s rovným profilem.Oči mandlového tvaru směřuji šikmo vzhůru. Uši dlouhé,zašpičatělé,vysoko nasazené a vzpřímené.Ocas je dlouhý,osrstěný splývající srstí.

Do roku 1993 byly turecké angory uznávány jen v bílé barvě.Dnes FIFe uznává na 254 barevných variet.Povolena jsou všechna „přírodní“ zbarvení.Povoleny nejsou čokoládová,skořicová,lilová a barvy se siamskými či barskými depigmentacemi,protože tyto barvy se nevyskytovaly v přirozených populacích těchto koček a svědčily by o nežádoucím přimísení jiných koček.

Turecká kočka van

Původ

Je to přírodní plemeno,které bylo původně objeveno u břehů jezera Van,v odlehlé oblasti Turecka.Pochází pravděpodobně z angory,jedné z původních variet dlouhosrsté kočky.Na počátku 50.let byl do Británie importován první pár a zahájen chovný program.V roce 1969 bylo tomuto plemeni uděleno oficiální uznání. Dnes jsou kočky van ozdobou všech výstav.

Povahové rysy

Jsou velice přátelské,družné a inteligentní a milují společnost.Mají příjemný hlas a rády poklidně žijí uvnitř domu.Rády využijí příležitost zaplavat si- nemate-li bazén,povolte jim trochu zábavy aspoň v koupelně.

Vzhled

Hlava je krátká,má klínovitý tvar a delší nos a uši jsou velké a špičaté.Barva je křídově bílá,polodlouhostrstá s kaštanově černvenými znaky na hlavě,uších a ocasu.Oči má jantarové.

 Zdroj: https://jamis-kocky.net

 

 

Plemena koček